fotografie
PERIODIKUM: ARCHITEKT, ČÍSLO 3/2000
AUTOR: JIŘÍ PÍSEK, JAN SEYČEK, MILAN MALÍK, JAN MAGASANIK, MIROSLAV HUJER

AUTOR: ING.ARCH. JIŘÍ PÍSEK

Zásadní změny ve vnímání, přístupu a projevu, jenž reagují na současné rozpoložení a stav společnosti. Chceme- li něco označit za zásadní změnu, záleží na tom, do jaké míry zasahujeme vlastní strukturu předmětu nebo situace. Při hodnocení změn je rovněž třeba ukázat, co zůstalo stabilní a určit tak základnu vůči níž můžeme měřit změny. V jistém smyslu se všechno neustále mění. Každý den je novým dnem, každá chvíle je novým okamžikem. I přesto je potřeba myslet na výraz společnosti, který se odehrává na počátku nového tisíciletí. Kam se společnost dostala, kde se nachází, jak se projevuje, kam směřuje a co jsou její hlavní atributy. Způsob života i forma společenských institucí, které charakterizují postmoderní svět se zásadně liší od poměrně nedávné minulosti. Více než kterákoli generace před námi čelíme nejisté budoucnosti a to především v sociální sféře, která do našeho života vnáší neustálou změnu. Lze jen těžko odhadnout, jaký bude dlouhodobý dopad rostoucího užívání počítačů, systému elektronické komunikace a přenosu dat vůbec. Je téměř jisté, že se tyto technologie budou nadále velmi rychle rozvíjet a zasahovat do dalších oblastí sociálního života. Dostáváme se do kontrastu s mnoha myšlenkami a hodnotami, ale ztrácíme přitom spojení s dějinami oblasti v níž žijeme. Ztrácíme orientaci v reálném světě. Reality se mění, vrství a nahrávají do takových pozic, že přestáváme rozeznávat skutečnost od fikce. Všechno se zdá být v neustálém pohybu. Náš svět se přetváří. Přichází flexibilita, rozmanitost, diferenciace, komunikace, mobilita, atd. V tomto procesu prochází zásadní transformací i naše vlastní identita. Naše vědomí o sobě samém. Chci, aby společnost pocítila reakci na něco odlišného co nemá jasný návod na použití. Nemohu a nechci dále produkovat architekturu, která je pro společnost jednoznačně použitelná a až frustrujícím způsobem komerční, ale i konvenční. Tuto architekturu jsem nazval „hltajícím monstrem". Všechno pro lidi. Všechno pro tuto společnost. Jen ať se má dobře, ať má kde nakupovat, jíst a spát. Chci jít dál za hranici tohoto poznání. Jak jinak než popřením a paradoxem můžeme jít dál v neutuchající touze po poznání a přinášet tak možné alternativy nově vzniklé reality. Vytvoření místa, které by bytostem otevřelo nové formy poznání a existence. Technika, která staví realitu pod kontrolu a současně umožňuje vytvářet realitu novou. Tam bude každý jednotlivec uveden do dosud nikdy nepoznaného stavu, kdy jeho zkušenosti byly kdysi fixovány pouze materiálně- soubory dat, texty, fotografie, obrázky, prostorové modely, zvukové záznamy, filmové sekvence, atd. Co v dnešní době společnost potřebuje? Kde nachází své uspokojení? Co může postrádat, aniž o tom ví? Tak budeme dále vytvářet další "hltající monstra"! Razítko! A další! Razítko! Stop. Aby bylo jasno, mně nejde o to, abych měnil společnost, rozhodně ji nechci poučovat, říkat co má dělat a co ne. Nebo co dělá nebo nedělá správně! V závěru to stejně nevíme nikdo, což je vlastně dobře. Jediné co chci je pokusit se přinést jinou možnou alternativu, jež by byla dalším dílkem v mozaice tohoto světa. Pro koho to tedy všechno děláme a následně stavíme? Víme to? A proč to tedy stavíme, jestliže to nevíme? Pro sebe? Kvůli sobě? Pro svůj pocit, ať už je jakýkoli. My sami jsme stejní jako společnost v níž se pohybujeme. Jsme její součástí, i když se snažíme být jiní. Ale jsme opravdu jiní, nebo si na to jen hrajeme? Je to divný druh sebeuspokojování a sebeukájení. Jen pro ten pocit. Tak mi řekněte, pro který pocit to děláte vy? Co vlastně chcete? Mě napadá slovo nejistota. Ta udržuje člověka v neustálém napětí a nedává mu odpočinout. Ano ta mě dovedla až sem. Člověk musí poznat a pochopit, aby následně zjistil, že to musí všechno zpětně popřít a na základě toho se pokusit přinést nové principy či poznání. Nechtějte a nedopusťte, aby se stalo z architektury řemeslo! Byť by bylo složitější, ale v principu stejné jako ostatní. Naučit se systému a pak jej aplikovat. Tomu se musíme ubránit a vyvarovat! Nabourávat a podkopávat vše, co nám stojí v cestě. Napadat principy, jež jsou nám vštěpovány do hlavy, jako správné či naopak nesprávné, mylné ba dokonce zvrhlé nebo nemravné. Co při tom všem vychází najevo a otřásá zaostalou každodenností jako kulturní zemětřesení, které bourá po léta uchované náhledy a zvyky. A to jsou přesně ta citlivá místa, která nahánějí hrůzu a strach. Strach z jinakosti, nezvyklosti, nezkušenosti. Přijímání něčeho nového je nedílně spojeno s nejistotou a obavami. A oprávněně! Třeba to přinese zlo a zhoubu. Ale všechno zlé je k něčemu dobré, takže se není čeho bát. Jak někdo již řekl : není nic těžšího než předpovídat budoucnost.
 
PS-Architekti